Jsi připoutaný k mořské skále.
Žár slunce na tvou hlavu praží.
Dlaň v pěsti svíráš neustále,
však marný vzdor je jatých paží.
Sup lačný slétne každé jitro,
svým křídlem mrská smutné tělo,
a ostrý zoban drásá nitro.
Neb ty jsi srdce, které chtělo
snést lidem vše, co Nebe mělo,
teď za to v posměch visíš tady
a musíš trpět, v poutech žití,
jsa mučen žízní, trýzněn hlady,
vždy znovu mříti, neumříti! –
A leta plynou neustále,
je klamno věřit boží spáse;
jen tento přízrak vytrvale
v mou duši tíhou zarývá se.