Ty visíš připjat k strmé skále.
Na hlavu žhavé slunce praží.
Ty balíš pěstě neustále,
však marný je vzdor tvojích paží.
Sup lačný slétne každé jitro,
perutí mrská tvoje tělo
a zobákem rozdírá nitro:
„...Neb ty jsi srdce, které chtělo
snést lidem vše, co nebe mělo,
teď za to visíš připjat tady
a musíš trpět, musíš žíti,
bezmezně trápen žízní, hlady,
tisíckrát mříti, neumříti!“ – –
A věky jdou a nevrátí se,
je pošetilo věřit spáse,
jen tato věčná, věčná vise
v mou duši tíhou zarývá se.