Proč nedovedu štěstí pochopiti,
sám sebe kdysi trpce jsem se ptal.
Hlas tichý, vzdálený, jak echa skal
jsem slyšel ze tmy noční promluviti:
„Jen chtěj, a dovedeš též šťastným býti.
Však nemeškej! Co bolí, to nech spát’!
Dokud je čas, a ty jsi ještě mlád,
radosti, lásky natrhej si kvítí.“
A zvolna zved’ jsem hlavu zadumanou
a hleděl kol. Jsem opět sám a sám,
a marně hluché tmy se ptám:
Je možno, v duši mé, že bílá světla vzplanou?