V daleku mizí plachetní lodi –
ticho na břehu, kde pláče Lítost.
A dole tříští moře své vlny.
Zamyšlen stojím na strmé skále.
Ty lodi, které vyjely z jitra,
zdobeny množstvím barevných vlajek,
v jásotu davů kynoucích šátky –
všechny už skoro zhynuly v moři.
Teď slunce zvolna umírá v krvi
a klade hlavu v podušky šera,
chladíc své rány ve vlnách moře,
na které kladou skály své stíny.
Tam v mlžné dáli v modravém přítmí
zvedá se hrozný, nehybný přízrak,
příšerný koráb s červenou lampou,
strašící věčně v temnotách noci.