V zákoutí tichém zapadlém,
kde staré tmavé parky jsou,
paláce šeré, kláštery,
dům nuzný stojí přikrčen
u schodů, jež na Petřín jdou.
Jen smutní lidé chodí sem
poslouchat v říjnu večerem
znít píseň zvonů za vodou.
V tom domku bydlí houslista,
stár, slepý již a žitím mdlý,
a hraje vždy na housle své,
když západ stromy prosvítá,
zpěv tklivý, dávno zapadlý:
o ženě zvadlé v lásky dnech,
o nesplněných slávy snech,
o trpkém mládí hladovém,
o bídě, fatu zoufalém,
o stáří pustém jako hrob
a pláči dávných, zašlých dob.