Přeludy.

Je večer podzimní. A moje duše mladá dnes vyšla naslouchat, jak vítr v stromech kvílí. Nad hvozdy smutnými se zalesk měsíc bílý, a jeho světlo na vesnici padá.

Je bledá, unylá, a krásné oči její se mlhou zkalily, a mramorové čelo starosti zbrázdily tak jako její tělo, a její ústa se teď nikdy neusmějí.

Za zlatým obláčkem už nikdy nezakvílí, teď raděj sedává na zahradě a v tichu lituje života a zádumčivých hříchů a krásných illusí, které jí ještě zbyly.

Přec někdy zabloudí a u jezera sedá, tu sešlé naděje zas vystoupiti nechá z ponurých pralesů, kde purpurová střecha se z tmavých alejí v paprscích luny zvedá.

A tiše naslouchá, jak v duši roztoužené mdlý vánek nadějí záhonem růží vane, a brzy raněna na kraji strže stane, kde na dně stlívají illuse roztříštěné.

A vidí poznovu, jak balvany je drtí, jak řeka divoká je o skal stěny tříští, vidí své illuse a beznaděje příští, svůj život marnivý a znamenaný Smrtí.

A smutna, bez hlesu na břehu řeky stojí, v jejížto hladině se shlíží černé lesy, jichž šumot miluje a které přec ji děsí jak ty, jichž bolesti žádný lék nezahojí.

A přijdou poutníci, z těch přejdou kolem mnozí jak ti, již trpěli a s bohem dali světu, jdou krokem plouživým a s postavami kmetů, jen v dáli za řekou pěstěmi do tmy hrozí.