Východ otevřel se jako zlatá kniha.
Jedu květnatou stepí,
rozptýlen v jitru.
Ale mé srdce
nessaje záře, nelaská barev,
teskní.
Utkal jsem líbezné nivy
jak vzácné krajky,
vyšperkoval blankyt –
jedno však dosud jsem nedoved změnit,
unylé srdce,
citeru stesku.
Žertuji, nutím se k smíchu,
však ozvěna kletá
vrací mi stále tajené steny