Zda vzpomínáte dneska večerů
za lesku hvězd, když kvetly jasmíny?
My seděli na rudé lavičce
a dvorná slova se rtů pršela.
Já vyprávěl vám o svých labutích,
ač myšlénky vás jinam sváděly,
na malý pažit, příliš diskrétní,
by skryl dvě těla k sobě stulená.
Když měsíc vyšel zvolna za řekou,
my kráčeli jsme plavou alejí,
by lépe bylo slyšet klekání!
A od té doby šťastných rendez-vous,
když soumrak klesá v měkké pažity,
mé srdce naříká a vypráví.