Kam dospěl jsi, Orfee, na zářném oři?
Jasnějším rozhledem, zkušeným citem
chápeš teď labyrint světa;
vyšel jsi z otčiny, poznání lačen,
vrátil ses k matce, od níž jsi prchl,
pout tvoji pozřela léta.
Až k souhvězdí Blíženců štvala tě touha,
která ti připiala nadšení křídla,
sestoupils do nitra moří;
hledal jsi smysl lidského žití,
chtěl jsi jít v šlépějích božího Slova,
jež z ničeho Všecko tvoří.
Vrátil ses domů, odkud jsi vyšel,
co, Orfee, věnuješ zemi?
– Poznal jsem vesmír jak zázraků dílnu,
v níž hlubin duch pracuje nad výšemi