Pršelo dlouho v měsíčné noci.
Teď je mdlo a slavnostní ticho.
Haluze mlčí, zmizely mraky.
A nyní přišli šediví muži,
v promoklých šatech, vysokých botách,
a stanuli uprostřed jizby.
Vždyť jsem je čekal! Museli přijít!
Já vyzval je mlčky, aby si sedli.
My mysleli spolu, my dumali stejně.
My neřekli slova a věděli všechno.
A náhle jsem cítil jak moje údy
strnuly v kámen, já chtěl jsem se pohnout –
ne, nebylo možno... já zůstal jsem nehnut.
Já vnikl jsem dále, než mohl jsem jíti
a zvolal: „Já nikoho neznám, jděte mi z očí!“...
Konečně vstali. Já slyšel jich kroky duniti chodbou...
Tu zhasl jsem lampu a zíral zděšen,
jak bílý měsíc mne polil září.