Má prsa jsou zlatá, a záře vychází z nich,
a na mém palouku kvetou hořící máky;
už dávno je tomu, co s vrchů odešel sníh,
jen strpení brachu, srdce rozkvete taky...
Snad vrátíš se do své vesnice blažen a tich...
Ach, druhu! Jen pohleď, kterak paprsky pálí;
v ponuré světnici seděti bylo by hřích...
Ty’s bled a nemocen... Třeba tužiti svaly.
Na polích vyrostlo hustě křoví a býlí,
nás čeká veliká práce, k níž třeba síly
a jež se odmění kdysi za naši trýzeň.
Jen doufej: v životě lidském mnohé je zrádné.
Tvá dlaň je pevná, a tvoje pěsti jsou pádné.
Však ještě nás čeká jednou bohatá sklizeň.