V poušť noci zmrtvělé Čas lodici mou šine
skal chmurnou roklinou, kam jas se nešíří,
a smutek rozkládá nad panství nehostinné
svá křídla upíří.
– Již dávno, vzpomínáš, jsme tudy veslovali,
mha vody halila, již vůkol život tich’,
jen víru lačného kdes běsnil hukot zdáli
v tmách noci zelených.
A světlo třesavé se lilo s noční výše,
kde znaky souhvězdí se bájně zaskvěly,
my v loďce seděli, snem zpiti, vroucní, tiše
a slova neděli.
Tys dlouze tesknila, tvé hnědé oči snící
výš po hvězd kolejích v svět cizí prchaly,
a v družném objetí se našly duše spící,
jež touhou plakaly.
S hor mračných vzpomínek se skvoucí luna vznesla,
jak bílá hostie v mhy modrých kadidlech,
a v šeru brázdila snem blahým hnaná vesla
tůň, z níž lkal vraků vzdech. –
Ó Noci! Propasti! Vy tůně snů a taje,
vy záhy jaly jste mé mladé nadšení;
žel, onen živý hrob snad nikdy nevydá je
z pout svého vězení.
Vy dnové dumaví, již jdete v šerou dáli
v chvil vlnách pod smutnou a sirou loďkou mou,
v zlé vaší propasti zrak tuší věže, skály
pozřené hlubinou.
A v nocích bouřlivých, kdy déšť se s mraků řítí,
a blesky zlověstné v hloub vodní sjíždějí,
v tom hrůzném zrcadle zřím ironii žití
a stesk svých nadějí.