Seděl jsem v noci,
přemítal dlouho
o nesněných plánech,
o osudech mládí.
Něco jsem cítil
pod svými prsty...
Hebounké květy
rozmarných tvarů.
Ano, ty květy
vzdálených zahrad
připluly ke mně
na vlnách noci.
Cítím je dosud, ty drobounké lístky,
ano, jsou tytéž,
podivno tytéž.
A všechno zas mizí
v neznámé dálce...
Jak je to krásné, –
přišly zas jednou,
kdy myslil jsem dávno,
že zhynuly zimou.
Vy bledé květy
na vlnách noci...