Kam, bytosti má, nyní vypluješ?
Tak mnoha hranoly a průplavy
jsi prošla za bouří i v bezvětří,
až přistála jsi u lidského mozku,
jenž střediskem je kosmu našeho
a v kterém všechno odehrává se
co bylo, jest a bude na zemi.
A přes to lačna nových objevů,
jak dobyvatel stále neukojený,
chceš ještě nalézti zdroj věčné mladosti,
za nímž se lidstvo pachtí nadarmo
a který přece z hmoty pramení
od prvého dne světa stvoření.
– Je v lůně Přírody skryt onen bájný zdroj,
z nějž veškerenstvo čerpá mladost svou
a věky věkův obrozuje se
ve květech, v krystalech a v tělech, v atomech,
tam pohroužím se jako potapěč
do nevysychající mízy Stromu života
a v Přírodu se čarem proměním
i budu pokračovat v tvoření,
do hlíny, větrů, vodstva, plamenů
své dílo budu zbožně rýsovat,
jak skrytý lidí spolupracovník,
jenž ve všem s nimi vnitřně souvisí,
však nadál plane věčnou mladostí,
jež nezná času ani prostoru