Z luk spokojených prýští vůně mát,
a člověk se jak znovuzrozen cítí.
Je dusný den... V tiš křičí vodopád,
jenž se skalin se v rokli bujně řítí.
Sním v stanu smrčí... Lokám svěží chlad...
V mém nitru oheň posvátný se nítí.
Na všechno myslím, co jsem míval rád...
V změť větví perleť žhavé modře svítí.
Stráň plody zralých trávnic zrudlá je.
Jen občas s klidných pastvin výskne si
zpěv rozperlený hravé šalmaje.
Jsem znaven... smavě, něžně rozesněn,
a před mým zrakem míjí přelud žen
jak oblaka, jež bloudí nebesy.