Oře sedlák z jara role pod olšemi,
pluhem rozorává těžce černou zemi;
kráčí zadumaně za vlnami radla,
myslí na semena, v ornici jež padla.
Týden zuřily zde kruté boje.
Ku předu se hnaly naše chrabré voje;
za dunění, hřmění děl a střelby hluku,
za pokřiku „hurá“, divých ořů ržání
v rachocení pušek, v hrůzném třesku zbraní
padlo zde půl pluku. –
Mrtví, poranění leží na bojišti.
Občas ještě vzduchem šrapnel k lesu sviští...
To tam ukryly se nepřátelské řady.
Na rovině opět ticho vládne všady.
– Moje drahá ženo s třemi sirotami,
opatruj vás Pán Bůh, smiluj se nad vámi!
– Pomstěte nás, věrní kamarádi moji,
vzpomeňte mé smrti, hoši, v lítém boji!
– Matko má, můj otče, vzpomínám teď na vás,
modletež se večer za mou duši zdrávas!
– Navrátím se domů, rány mé se zhojí...
Ach, jak těším se již na ves rodnou svoji!
– Milenko má sladká, konec jarní báji.
Zdali modré oči pro mne zaplakají?...
– Tobě drahá vlasti, vám, mí spolubratři,
poslední můj povzdech, myšlenky mé patří!
Nad bojištěm noc svá křídla smírná sklání;
jako stíny bloudí vzdechy, vzpomínání...
Láskyplně s nebe letní slunce plane...
Pole zlatých klasů, pole požehnané
těžkou sklizní voní.
Chléb náš vezdejší, ó dejž nám, Pane!