To bylo včera. Průvod pohřební
se ubíral na malý hřbitůvek;
já stál jsem stranou; hlavu skloněnu
a vzpomínal, čím pro mne bývala
ta zesnulá, již nesly na márách.
A z vížky kaple kvílil puklý zvon.
Pak skončen obřad. Všichni odešli.
Jen já jsem zůstal s mrtvou samoten.
Teď moh jsem plakat jako šílenec.
Odešli všichni mojí přátelé
i rodiče a vážní mužové.
Já skočil v hrob a víko odtrhl
a líbal mrtvou... tisk’ ji na srdce.
Tu zřel jsem náhle jemně zrůžovět
ta ústa mdlá a líce sinalé
a cítil dech na žhavých tvářích svých
a srdce bušit ve své náruči.
Já vykřikl; v té chvíli procit jsem...
A velký smutek náhle na mne pad,
když zřel jsem rakev zemí pokrytu
a černý kříž ověnčen růžemi.