V les vyšel jsem si roztoužen a sám,
v bor, s kterým věrné přátelství mne pojí,
jenž sytě voní smaragdovou chvojí
a doprovodem šumí k myšlenkám.
Jdu po mechovém plyši k houštinám,
mír jak lék nechám kanout v duši svoji,
les lékařem je, rány srdce hojí,
jež zasadilo žití i já sám.
A nadto ještě pro mne uchovává
hrst jahod, malin, hřiby, které dává
mi štědře, těše se své úrodě.
V dík za vše nežli z lesa půjdu domů
své dívky jméno vřezám v kůru stromu
a tajemství to svěřím přírodě.