Dívám se pohledem jasným člověka roztouženého milostným objetím hmoty s balkonu paláce banky v ulici hlavního města.
Široká ulice běží pod jarně zářivým zrakem, podobna řečišti slavné, živoucí řeky, v které se zmítají vlny vozů a lidí s klamnými jasy a stíny, spásnými křiky a tichy,
s osudně různými zájmy, boji a žádostmi, plány, všechno to sleduji, cítím s duchové výše, s které se zrakem a srdcem
do proudu živého hroužím, vědom, že částí jsem jeho, k němu že patřím. Pohled můj opojen vínem svatého vzruchu
barev a zvuků a tvarů zemského žití, ulicí proniká dále: Vidím, jak nedočkavě se ulice dlouží
za město, přes pole, lesy, pohoří, pláně, protkané kolejnic sítí, dunící železnic tryskem do cizích zemí, v ulice nesčetných sídel lidského ducha;
sleduji řečiště slavné, šumící ruchem přes pilnou Evropu, moře, brázděné parníků šiky k ostatním pevninám světa, přes žírnou zemi,
k nejzazším, dosavad pustým polárním krajům, které svou čekají dobu. Dále se ulice dlouží: řečiště neskončitelné živým svým proudem se řítí
přes meze našeho světa, jako by vodopád hučel přes skalní tesy, v bezedně záhadný prostor vesmírné říše, vzduchovou oblastí světlou,
vítězně prolétávanou letadel smělými křídly, na nichž se lidský tvor vznáší k propastným výším. Konečně spatřuji duchem, bystřejším dalekohledu,
ve hvězdných závratných výších, ve víru nebeských těles, tančících okolo sluncí, mizeti ulici světa:
Touho! ó, slasti! Moci tak proniknout tebou, s proudem tvých budoucích lidí, řečištěm velkým a mocným,
k vzdáleným hvězdám, objati neznámé tvorstvo, které je spojeno s námi společnou tušenou sudbou zákona hmoty, rozvinout v nadšení slunném
bratrství radostnou vlajku na Mléčné dráze! Ulice světa! Tebou vše osudně proudí za smírně jediným cílem,
nemožno jinudy spěti nežli tvým řečištěm živým, v kterém vše počíná, končí: do Iůna myšlenky božské!
Cookies on Poetry Cove