Vzplál večer podzimní. A moje duše mladá
dnes vyšla sledovat, jak listí opadává;
v tmě sadu schřadlého se vzňala luna mhavá
a její něžný jas se na cestu jí vkrádá.
Je vážná, zasněná a hvězdné oči její
se rmutem zkalily, a mramorové čelo
starosti zbrázdily a lety sesmutnělo,
a modré pohledy se sotva pousmějí.
V své mysli ožívá dnů chvíle okřídlené,
kdy vánek nadějí v trs květů tužeb vane,
však brzy stísněna u zrádné tůně stane,
kde v hloubce ztlívají sny mládí utopené.
I vidí poznovu, jak kameny je drtí,
jak ve skaliskách běd se života proud tříští,
zří časná zklamání i beznaděje příští,
svůj život pochybný a znamenaný smrtí.
Je smutna, bez hlesu pak u vln řeky stojí,
kde v hladi zčeřené se obrážejí lesy,
jichž hudbu zbožňuje a které přec ji děsí
jak ty, jichž bolesti se sněním ještě zdvojí.
A vidí poutníky, z nich cestou přejdou mnozí,
jak ti, již trpěli a výhost dali světu,
jdou krokem znaveným, se zatrpklostí kmetů,
jen v dáli za řekou pak pěstí do tmy hrozí.