Do zahrady mého žití vlétlo něžné modré ptáče, na snět sedlo obtíženou květů hrozny růžovými, rozpělo se písní čárnou
o studánce živé vody, z které, kdo se napil, omlád’, o přírody hebkých rukou, které hojí jízvy srdce, o vesmíru žhavé lásce k nejmenšímu tvoru světa, o posvátném ohni slunce,
o zázračné písni mízy, kterou jaro vroucně vlévá do nádherných číší hmoty. Sedím vhroužen v mladé snění pod věčnými listy palmy,
zbožně duchem naslouchaje rozkošného pěvce písni, kapky jeho zpěvu kanou v srdce mé jak v zářný pohár, který slastí přetékává,
slzami mé rosí oči, růže kouzlí na mé tváři, z rtů mých roní skvoucí zpěvy, díkůvzdání všemu světu.
Zářný pohár v nebi hoří; Všemohoucí vyzvedá jej nad pohoří, moře, města, vítězně jím v modru mává v rozkochání božské touhy,
by jej posléz’ v propast zvrátil, kde se hemží drobné světy. Před branami mého sadu, v měkké trávě, vonné, štíhlé,
leží žena v polospánku... Pojednou se ze sna vzbouzí... Do dálavy modré hledí, slyší jakés’ divné zvuky, neurčité, vábně sladké
jako píseň všehomíra... Život jako ručej dravá jejím nitrem prudce teče, zalévá jí hrdlo, mozek,
opájí ji slastnou vlnou, vlnou věčnou, všemohoucí, jež ji nutí povstat, jíti do zahrady otevřené, která zvučí zvonky květů,
která mluví světy vznětů... Pod zázračným stromem lásky, korunu jenž rozestírá nad veškerým širým světem,
stojí zbožně muž a žena, naslouchají čárné písni, kterou zpívá modré ptáče v lůně větví, obtížených květů hrozny růžovými,
cítí v nitru pramen živý, přírody dech mocný váti, vesmír v očích zrcadlit zří, v žilách cítí oheň slunce,
mízu v tělech proudit nahých jako v pyšných kmenech stromů (slibujících zlaté plody), které v ether bezdný tyčí
koruny své rozšuměné ku blankytu, jenž se vlní jako láska nekonečně od stvoření naší země nad veškerým jejím tvorstvem věčně, věčně...
Cookies on Poetry Cove