Jsem jak zem’ starý a přec’ stále mlád,
můj duch byl pěstěn vichřicemi věků,
spěl neznámými světy, zvuky, tvary,
a miloval a trpěl, hořk’ i slád’,
až dospěl ke člověku.
Však člověk je jen branou vítěznou
pro další cestu, jíž má duch můj jíti
k poznání Všeho, co je nade mnou,
k prazdroji jsoucna, k vesmírnému žití.
Tak stal se ze mne poutník vesmírem,
jenž od hvězdy se k hvězdě blažen vznášel,
provázen hrůzně krásnou hudbou sfér,
v níž zemi ztratil, božské Já však našel.
Je opět letní zemský podvečer...
Dlím ve vzpomínce na kvetoucí nivě
a duch můj slyší, jak by zcela snivě
se chvěly modré zvonky hudbou sfér.