Jdou dlouhá léta, dlouhé dny,
však neklid můj je bezedný.
A stále nervů víření,
ten neklid není k skončení...
Tak žiji ve své samotě
a spřádám sny o životě,
pln lásky, nenávisti prost,
té smutné Země smutný host,
jenž velkou touhou nemocen
v svém nitru trpí bezmocen,
že věčně bude sám a sám
a zpívat musí k srdce hrám...
Jdou dlouhá léta, dlouhé dny,
však neklid můj je bezedný...