Až v rakvi bude odpočívat tělo
a příkrov země zmdlené údy skryje,
má volná bytost věčností se zpije,
Smrt zapomněním ověnčí mi čelo.
Z mých očí, v nichž se nebe obráželo,
strom života nechť vonnou mízu pije,
v snu uslyším jen červů melodie,
když hostinu jim vystrojí mé tělo.
Můj duch se vznese k vesmírnému moři,
tam do zvučných vln radostně se vnoří,
v nichž koupají se hvězdy blažené,
co zatím novým sluncem obzor vzplane
a ze srdce, jež toužit neustane,
trs zkrvavělých růží vyžene.