Tesklivě venku dnes, podzimně, mlhavě. Podivné myšlenky rodí se ve hlavě... Nad knihou zasněný naslouchám do šera, Kdes v domě na klavír kdos hraje z večera:
Blouznivou píseň, tak snivou, tak blouznivou, Vášnivou, toužící, tichou zas, truchlivou, Jak zkazku báje, jak šepot vln bájných řek, Bájných řek plných nymf, bájných řek pohádek.
Vlny jdou, stoupají, hučí, se houpají, Veliký měsíc se rozžehl nad kraji, Podivná píseň se line kdes z daleka Neznámá, mocná tak, cizí, přec odvěká,
Sborem a v sólu zas, nahlas a ztlumená, Jakoby v člověku a zas jej vzdálená, Vzdálená věčnosti, blízká od zrození. Naslouchám strnulý v akkordů zmámení.
Nymfy se blíží a plují a zpívají, Vlny jdou, stoupají, hučí, se houpají, Zpěv teskní, vznáší se, klesá a heleká, Stromy jím šumějí, ozvěnou v skalách lká,
Je svůdný jak žena, opojný jak mok rév, Vzněcuje v oku žár, přivádí k varu krev... Z hluboka hvozdu, slyš, rohu zní zadutí jakoby vylétly vichrové vzedmutí.
O skály tříští se, zahučí v pralese, ještě kdes daleko ozvěnou ozve se, Zaniká pomalu, pozvolna, zhasíná Jak výkřik touhy, jež umdlena usíná.
Nymfy se potápí, mizí, v tmách prchají, Zpívají píseň o prstenu, zpívají O kletbě, která jej provází od věků, O kletbě osudu, píseň o člověku,
Který chce božské, jenž silným chce, skvělým být, Věčností, krásou, se velkostí k smrti zpít. Sluneční paprsky tancují na vlnách řek, S vítězným mečem jde vyvolený snů rek
Za splněním osudu, za životním cílem svým, Za zahrady čarovné tajemstvím. Tam zpívá a svádí čarovný pták, Tak sladce, tak tiše a omamně tak
Jej kolébá v illusi, v dráždivý sen O neznámé bohyni, o lásce žen, O rozpětí bez mezí, síle a všem, Co zrozeno v něm, co zakleto v něm...
A z daleka zaléhá zpěv strážných víl. V skalách se rozléhá pláč jich a kvil Nad zhrzenou výstrahou, výstrahou jich, Jež sklidila nevděk a sklidila smích,
Zpěv pějí o prstenu, prstenu zlém, Jenž kletbou je odvěkou, neměnnou všem, Již k prstenu tomu připiati jsou Neznámou vůlí, osudnou...
A opět je temnota, noc širá jen... Vlny jdou, šumějí jak hrůzný sen, Vlny jdou, šumějí a nymfy zpívají, Zpěv jejich bloudí jak bouřlivák nad kraji.
Strmí hrad illuse z kypících vln, V požáru plamenech klesá do vln, Mrtev rek spočívá na márách V hlubokých tmách těch, bezedných tmách
Zahlcen, rozdrcen bludným svým snem, odvěkým, neměnným osudem, Jenž připiat k prstenu, připiat, s ním spiat: Toužit po božském a lidským být jat!
Tiše kdes doznívá klavíru blouznění... Pomalu probírám, vzbouzím se ze snění, Ticho je, ticho a mrtvo kol do kola... Přede mnou svíčka jen na stolu plápolá.
Cookies on Poetry Cove