Ptáci houslí, růže září a ty bloudíš s bledou tváří, hochu můj! Duch tvůj kouzlí čárné kraje,
v kterých modré světlo zraje, hochu můj! Vše kol tebe v mlze mizí, a ty zříš jen cíl svých vizí:
domov svůj! Když jsem se já narodil, nový měsíc byl. Otevřev svůj zrak jsem zřel
z mraků kdes jak vycházel. Od té chvíle neuhas’ v mých zracích jeho jas. Tiše!
Jakás píseň snivá, lítostivá, zádumčivá jako jarní, choré housle touhou srdce rozechvívá.
Teskním z okna: Měsíc zpívá. Večer vždy se ke mně zvedá, spat mi nedá
širé moře živých tonů, v kterém tonu, bez vůle a moci unášen jsa nocí
v dálné kraje. Moře mne vzbudilo hukotem svým, (procit jsem ze sna
anebo spím?) u mojich nohou hrají si vlny s utopeným...
...Teď ležím tiše, cítím se mdlým; skláním svou hlavu: bdím nebo sním?...
Svět kdes v dáli ztich... Pluji v krajích svých modrých, měsíčných... A čarem v mžik se noří
z temnot půlnočních sbor spících, vzdušných zjevů tváří neznámých. A skvoucí cizí města
budov průsvitných zřím v blankyt růst, se zvedat ve svých viděních... Jen z dálí slyšet zníti
občas do ticha, jak cosi velikého v temnu zavzdychá... Vůkol je klid...
Venku zrá měsíční svit... Vítám tě, poutníče modrý! V pokoj mží měsíční svit... Vidím se v palmovém háji,
hlava má v dlaních se tají. Přísvity sklouzají k tváři, na ruce, na prsa září, s mateřskou něhou a láskou;
v pokoj mží měsíční svit... Zatím co celuje tiše paprsků kmit zvadlou mou hlavu,
na okně duše má jiskří v modravém hávu, rozpíná peruti k letu do spánku světů.
Mne měsíc zpíjí jako opium... V mdlé záři jeho oddávám se snům. Jsou jako ženy krásné, jsou jako stříbro jasné,
že v nich smysly tají, rozplývají, plají v nevýslovné slasti – Však vždy v probuzení
vše se hroutí, mění, v srdci popel, tíha v skráních, šedo vůkol v okamžení.
Můj pokoj – Měsíc v okně hraje. Srdcem blouzní modré háje. Řeky se smějí,
bludičky v reji... V mých očích ptáci zpívají... Sním: Vzduchem krouží, lítají, třpytí se, skvějí...
Mé bledé ruce tonou v tmách v nočních klávesách a pějí. Vůkol tisíc drobných houslí...
Nezřím jich. Je slyším jen. Zpité smysly mé se chvějí: Zvuky znějí, odcházejí stropem ven...
V přivřených mých očích jiskří měsíc jako sen. V měsíčné noci se probudím v loži svém:
ve svitu kouzelném! Udiven vůkol zřím. Co se to stalo? Kde to jsem? Skláním svou hlavu s úsměvem:
Jsem ve své říši, své říši... Co mne svádí každé noci divnou mocí v ráje noci?
Myšlenky mé, šťastné děti, spějí ke zdi vyzvěděti, skulinou zřít chtějí, jásají, se smějí:
jak to plaje v háji, hraje, svítí v kvítí, voní, zvoní...
cink, cink, cink... cililink... Zrádný hlas na vrších zpívá: Daleko, daleko svět,
navrať se zpět... Klamem je měsíční svit, přestaň již snít... Procitni z pavučin snů,
zakletých dnů... S úsměvem štěstí vznáším se v měsíčném světle... Mne někdy jímá pocit lehkosti,
jak vznášel bych se kdesi nad světem... Tu lidské zjevy v mhách se rozplývají. I život zdá se býti modrým snem. Jen z hloubi jakás divná melodie
mne cestou vzhůru v ether provází... Vše pozemské je rázem zapomněno v chvil vznášení se žhavé ekstazi... V mých krajích měsíc nezapadá,
květ noci v sadech neuvadá, a ptáci, jež kol polétají, hlas kvilný jako flétna mají. A spící lidé měkcí, tiší
mne navštěvují v luzné říši; v snu tisknou letmo chorou dlaň a vavřínem mou zdobí skráň. Jen občas hukot slyšet sem
z niv hvězdných, kde se valí zem... Dvě komety letěly noční tmou vysoko nade mnou. Ta první hasla, ta druhá pěla,
stříbrným světlem se skvěla. Zapadly kdesi za vrchy, lesy; jen zpěv jejich v duši mi zbyl.
Kdes u silnice v dáli dům, stvořený k snům, k rození dum. A podivný mne svádí klam,
v ta místa tam k dřímotám. Je všechno tady pouze sen, i já jsem zdání jen,
v dny modré ponořen. A každý, koho klam sem sved’, ten nevrátil se zpět již nikdy v svět.
V života mého závěji dva bílé stíny kráčejí. Má žena a pak matka má, tak vzdálená, tak vzdálená...
V mých očích modrý safír vzplál, mně zapomenout lidské dal, vše skutečné v sen roztavil, sled minulosti v mysli smyl...
Dva zjevy žitím bloudí mým, tvář skrytu šlářem tajemným. Jak nevystihle luzný sen, jenž zůstal navždy nesplněn.
Má matko bolestná! Andělé cnosti v oblacích pějí. Zklamání vinou trnitý věnec kolem tvých skrání;
sny a mé touhy pokorně klečí, vzývají tě. V klíně tvém sedím, spící dítě,
modrý svět drže v své dlani. Já mnohokrát se umřít zřel a na pohřeb sám sobě šel. Však zase vždy jsem z mrtvých vstal
a nový život započal plný tuh a plný snů tvůrčích dnů. Mé žití bylo hypnosou,
snem, v kterém Spící k cíli jdou vždy září luny modravou: V snu chtíti sebe pochopit, se v sebe ke dnu ponořit,
svým dílem se kdys opojit. Mne upoutal můj světlý cíl; vím dnes, že Osud můj v něm byl, jímž jsem se znovu narodil.
Měsíc, hudba, sen, těm třem můj život zasvěcen: v nich shléd’ jsem sebe, ztratil svět, nevrátil se zpět.
Teď vše je modrou písní jen, nekonečný věčný sen, v němž se shlíží duch můj světlý jako mořem
zrcadlen. Mým světem luna, hudba, snění, v nich život můj se rozplývá, v nich je má smrt, mé narození
i srdce píseň blouznivá. A slavné ticho na vše splývá, v mých očích hárá dálný svit, jas modrý žalný nápěv zpívá:
nic nevidět, nic necítit!... Tisíc polnic v modro výská, tisíc ohňů z hloubi tryská, tisíc modrých světů blýská.
V pocitu se blaha zvedám, blížence kol v šíru hledám – Usmívám se: marně hledám... Pocit hudby, pocit měsíce
celý život můj mne neopustí, v těch mé snění, touhy, boly ústí, záříce a pějíce... Moji spící hlavu obtékají,
kol ní svoje věčná slova šumí, v nichž mé lidské bolesti se tlumí a vše světlým snem je, hvězdnou bájí. Vše, co jsem prožil, bylo modré snění:
má láska, záští, chtění, utrpení, mé krve, mého mozku vzruch a vření. A opět klesá na mne dávné spaní, jen po mé pravé vlasti žhavé ždání,
odvěké v sobě samém přemítání. Zas jeví se mi světy jako snové, a v mozku mém se křísí plány nové: mí nejkrásnější, nejmodřejší dnové.
Teď může duch můj směle odpočinout, s mým vnitřním dílem v jedno velké splynout, neb co jsem kdysi viděl pouze v snění, došlo vyplnění,
a velká pravda pojednou mi vzešla, že všude, kudy moje noha přešla, jsem musel kráčet, musím dále jíti, a co se dělo, muselo se díti,
by duch můj posléz’ nade mnou se vztyčil a božské hlásal, v hmotném zářně klíčil.
Cookies on Poetry Cove