Růže měly její něhu
a luna měla její jas,
když se brala podle břehu,
a její stín se v plese třás’.
Třpyt skleněných hvězd vybledal,
– byl večer plavý, večer mdlý,
a kdosi v dáli na roh hrál,
na hluboký roh ospalý.
Pak náhle zmlk’. I měsíc zhas’,
a růže zdřímly v sklenníku,
jen její stín se dlouze třás’
na spící ploše rybníku.