Růže měly její něhu
a luna měla její jas,
jak se brala podle břehu,
a její stín se v plese třás’.
Třpyt skleněných hvězd vybledal
– byl říjen teskný, říjen mdlý –
a kdosi v dáli na roh hrál,
na hluboký roh ospalý.
Až náhle zmlk’. I měsíc zhas’,
a růže zdřímly v sklenníku,
jen její stín se dlouze třás’
na spící ploše rybníku.