Mé srdce zpito sladkým snem
o kraji věčně modravém,
jenž za světem tam leží...
A touha vstává v duši mé,
v mé duši teskné, bolavé!
Ó, pojď, má duše, půjdeme,
pohoří noci přejdeme –
do krajů modrých, krajů mých
v snů liliích – – –
Tam zámek z alabastru mám,
jenž ční až do oblak,
tam vládnu květům, ptákům sám,
tak šťasten, tak...
A lunatické princezny
zde předou hedvábné své sny
(ve vonných, zlatých komnatách,
kde život plyne tiše v snách)
z paprsků luny třpytivých,
jako sníh.
A zpijeme se bílým snem
a zapomenem navždy zem –
pojď! soumrak nastal již...
Nic nevidíš? Nic necítíš?
Již sníš?...