Podle slastného sadu vede mne stezka.
Divoženky kynou mi z křovin;
brání mi v pouti, slibují, vábí.
Ale svědomí nutí,
abych byl odolný, nepodleh’ svodům.
Trpně se vzdaluji,
rdousím sten srdce.
Stoupám stezkou, jež cílí k temeni vrchu.
Odtud již nevidím sadu, neslyším hlasů...
Přede mnou vyrůstá chrám
s posvátným grálem