Kolem skleněných sadů
vede má stezka.
Zlaté, rozkošné dívky
kynou mi z houští.
Brání mi v chodu, lákají, prosí,
a duše mne nutí a žene
pryč, pryč,
na jiná místa.
Má celá bytost se láme,
a zvolna se vzdaluji odtud,
rdousím své srdce.
Jdu váhavým krokem trnitým svahem.
Až posléz nevidím zahrad
a neslyším hlasů...
Mé srdce pláče. –
Tam žije štěstí...
Tam září slunce....