Pan s hrudí kosmatou, držící v objetí
Venuši – královnu, která se uklání,
by prchla jeho rtům, ve slunci pijícím,
jež planou žádostí.
Šat sotva halí ji. Jakoby vystoupla z vln vody zčeřené
s průhledným závojem kol údů lichotných.
A v stíny večera skropeném lesíku
u břehu jezera, skrytého třtinami,
prchají s výkřikem zděšené naïady.
Obličej jeho je naivně lhostejný,
jak tušil by moc svou, jíž všechno podléhá,
– každičké stvoření i každé umění –
a úsměv pohrává mu v tváři nadulé.