Náhoda svedla mne zase
po letech v otcovský domov.
Nábytek starý a chmurný,
čalouny potuchlých barev,
sloupkové hodiny, zbraně,
police s legií svazků –
zášeří hrobky
zkoušelo usmát se na mne.
Otcovský domov!
Měl jsem kdy otce neb matku?
Prazvláštní nápad. –
Nemohu vzpomenout sobě,
zrodil-li jsem se kdy na svět,
opravdu zrodil
v tomto či předešlém žití...
Nemohu pochopit jedno:
Život můj, že můž’ být krátký
od dětské kolébky k hrobu,
k určité podobě přissát,
hraničen lety.
Cítím se závratně starým,
tisíce věků,
mladým vždy v podobě nové,
tuším sbor věků, jenž čeká
v budoucnu příchodu mého –
bez konce, bez konce, věčný
lidský život!
Nejsou-li otec a matka
nástrojem zákonů božských,
znovu by vtělil se člověk,
odšedší zdánlivě právě,
v odvěkou hmotu?
Vesmír zda netvoří stále
v prostorách bezdných
rodiny omládlých světů
z pohřbených světů?
Chápu, ó chápu dnes cele
zázračnou spojitost v celku:
nikoliv otci a matce,
náhodné pouze,
náleží člověk –
Vesmíre, pravěčný Otče,
před kterým klečím a jásám! –
celému lidstvu, jež bylo,
trvá a bude,
náleží člověk,
mateřské zemi, jež rodí rostliny, nerosty, tvorstvo,
stvoření živlům;
pobratim krystalů, květů,
slnivých planet,
znovu vždy zasedající
za hymny sférické harfy
k Přírody korunovaci!