Daleko v krajině tropu jsi vzrostla, má duše.
Pod tichým klenutím palem a blankytným nebem
rozvila’s kalich svůj bílý a zářící štěstím
nejsladčím polibkům slunce a oblakům vůní...
Však jednou přistáli cizinci k tichému břehu.
Násilím vyrvali kořeny z mateřské prsti.
Do tvrdé, skalnaté ornice vsadili tebe
a chtěli, by’s kvetla v studeném, polárním vzduchu.
Ach, nevlídné sněhy vyrudly pestré tvé barvy,
a větry rozvály všechny tvé líbezné vůně
v divokých vichřicích soumračných, polárních krajin.
Podlomen žalem a vysílen marnivým sněním
útrpně hledím, jak skřehlé a žluté tvé listy
k zemi se sklánějí spáleny krutými mrazy.