Když se na život dívám,
se vším v obdivu splývám.
Jako bych kvetl se stromem,
jako bych vzduch byl nad domem,
oknem jsem v každé budově
a lačné srdce hladově
se sytí velkoměstem.
Ulice, mosty potají
v srdci mém se sbíhají,
jsem středem všeho, co žitím víří
a bytost má se mocně šíří,
až posléz’ nevím, čím již jsem,
zda městem nebo člověkem.
Když se pozdě po západu
znaven na lože k snům kladu,
celé město dřímá ve mně
jako dítě v loktech Země