OKAMŽIK

Člověk vyjde si na svět jako na denní výlet, klopýtá přes množství cestujících, pořád ženou se vlaky a lodi na neviditelný peron, dítě si prohlíží město a okolí,

snad i vesničku, učí se čísti a psáti a přemnohým jiným trikům, opičí se dle knih a návodů řečí,

pak dostane práci, jež vede k pomníku nebo na šibenici, mění pobyt, okouní buď v tropech neb v severních krajích, sleduje ciferník hodin a kalendář

stejně jak počasí, vyčkává štěstí, jež zpravidla přichází pozdě, a starostmi šediví od narození, zálibně pěstuje květinu

v přírodě anebo v srdci, musí, žel, zraditi všechno, odjeti jinam, vlaky však mohou se srazit, parníky ztroskotávají,

letadla zřítí se často, nikdo nechce přijít včas k vlaku, k parníku, k aeroplánu, ještě chce navštívit museum nebo taneční mumraj, avšak znamení k odjezdu ječí do smíchu jazzu,

je nutno jeti, ač člověk neví kam jede, přece krása karafiátů ještě omamně voní, v ruce ucítíš jízdní lístek, marno vše, musíš odjet,

kéž by se vlak neb loď chtěly zpozdit! Mnozí dlejí již ve spacích vozech nebo na lodní přídi anebo v letadel kobkách,

se strachem, smířeni se vším nebo netrpěliví, na nástupišti, s přístavu, s letiště poslední sbohem, (lékaři nazývají to smrtí) pak jízda, jež trvá věky

krystaly, květy, září neb temnem, člověk zapomene a civí jen před sebe, budoucnost prášku, projíždí vodou a ohněm,

uprchne posléz i sobě, vybuchne v nesčetně atomů, v protony, v elektrony a v prvky, mizí pak všemi směry...

Snad jednou vrátí se odněkud na svět