Slunce mi dalo nejkrasší sklízeň,
zjasnilo věčnou, nezdolnou trýzeň.
V hrudi mé tmí se osuhlé skály,
pod nimi potok vody své valí.
Úrodná půda, zelená luka,
zatím co srdce bolestí puká.
Železné rámě svírá mé žití,
železné rámě, jež nelze zříti!
V příkopech snů mých vzcházejí růže.
Přemítám stále, co těšit může.
Nenajdu nic a hořkost mne schvátí...
Nechte mne, drazí, nechte mne spáti! –