V zasnění na břehu stojím, rythmem tvým skanduji verše, u nohou cítě tvůj pocel, vyslaný zbloudilou vlnou, svůdnou a vnadnou jak nymfa
vábící v náručí lásky. Obzor, jejž zažehl západ, zhasíná na siném nebi, blankyt se zachmuřil mrakem, podobným příšerné lodi,
bez klidu bloudící širem bezbřehých, záhadných vodstev... Stojím zde o skálu opřen... Nikdež ni živého tvora... Přede mnou bezmezné moře,
dmoucí se, valící hmota: pravěký,titánský netvor, chaosu beztvará bytost. – Obsáhnout chtěl bych tě, moře, proniknout, pojati v sebe,
se všemi hrůzami bouří, s ryzími půvaby jiter, s volností smělou a šíří, s neklidy tvými a zpěvy. Proměnit chtěl bych se v tebe, státi se hrdým a zpurným,
velkostí vzruchů se zpíjet, silou svou marnit a šílet v drtivém kroužení smršti, odvěkém sabatu živlů! Koráby v dáli se noří, slavnostně, klidně jak bozi... Rozkoši! Na plecích vznášet koráby širého světa,
býti jim spásou a zkázou, býti jim Osudem stálým! Příliv se zvedá a blíží... Skalisko splachují vlny, ke mně se lísají, plíží, vnímám jich lichotný dotyk, ztrnulý, přimrazen k místu
magickou, nezdolnou mocí! Pozvolna v dálavě zhasla poslední raketa denní: mátožná temnota pláštěm zhalila odbojné vody, sloučila moře a nebe v objetí vesmírné lásky.
Naslouchám do noci: Slyším tlukot jak velkého srdce; ústí v něm životem burné tepny to bludiště světa, pějíce zpěv, jehož konce, začátku nikdo z nás nezná.
– Závratná, božská ty hymno! Krásnější nad pyšné sochy, nad slunné básně, jež tvoří umělci v nadšení hvězdném,
krásnější nežli jsou města světová, zpupná a slavná! Krásnější nežli je žena, nejčistší, nejsvětší žena, krásnější nežli jsou lidé zvroucnělých, upřímných niter,
světější nežli je víra, zrozená v zápalu srdcí! Propastné chaosu slovo, vyřčené vesmírným retem, prvotný zázraku hmoty, pohybe, vševládná sílo,
životodárný ty živle, vyvřevší v beztvaré bytí!... Stojím a naslouchám zpěvu jakoby v zvučící škebli, necítím okovu hmoty, cítím jen volnosti passát, hrouzím se veň jako norec oddaný věrnému živlu.
– Chtěl bych tak, moře mé, býti volný a širý jak vlny, chtěl bych mít rozpětí tvoje, kterým vždy objímáš zemi,
tvými bych hněvy chtěl kypět, něhou tvou omdlévat v slasti, temná ty myšlenko věčna, království silných a vzdorných,
moře mé, lásko i kletbo, osudem určená v žití, jež nyní z hlubiny chmurné u paty úskalí hučíš, vlníš se, vlníš a vlníš...
Cookies on Poetry Cove