Nahý ležím u rybníka,
toužím vzhůru
do azuru.
Blankyt jako plátno kina
nad mnou hoří,
z oblaků se na něm tvoří
obrazy, hry, sceny
sluncem prozářené,
větrem poháněné.
Z šedě rozvichřené dáli
zlatá lavina se valí,
na mlžné se sápe chýše
z horstev výše,
drtí je a kácí,
pak se v parách ztrácí.
Jinde opět obří těla
z oblačen se utvářela,
divoce se k sobě blíží,
lesklé meče v boji kříží,
v zápase se rozplývají,
zahradě se podobají.
Čarodějka v žhavém voze
jede po obloze,
draci s vozem pílí
k neznámému cíli,
zanikají v chvíli.
Blankyt každé okamžení
obrazné hry stále mění,
nové herce, sceny, děje
vymýšleje.
Posléz’ i ty pociťuješ,
že jak oblak nebem pluješ