Ulička v tmu se vine;
kalný svit lampy siné
tam hlídá krčmy vchod.
Pod mostem, chorým lety
prchá proud... Siluety
střech tonou v hládi vod.
Hradčany... V šeru stráně...
Ve světle luny báně
se jiskří zelení...
Chodcův krok dlažbou zvučí...
Hodin sten... Dvanáct hučí.
A Praha slavně sní.
Vzpomínky její letí
v doby, kdy po staletí
náš lid v jhu cizím žil;
robotil, trpěl, sloužil,
po svobodě své toužil,
a o ni zápasil.
Nejhezčí sny však její
do přítomnosti spějí,
jež plane jásotem:
vidí lid obrozený,
z poroby vykoupený
a volnou českou zem.