Ó podzim mně vždycky tak blízek byl
a bolest mou nejednou utišil...
Ty západy jeho a smutek niv,
vše zvadlé a mdlé, co žhnulo dřív...
A vítr, který tak žalně lká...
Ta oblaka jdoucí do daleka...
Pach listí, jež u stezek zetlívá,
a nálada krajiny tesklivá.
Je cosi v tom stesku podzimním,
co duši léčí vždy klidem svým,
takový blízký cit to zklamání,
jenž před smrtí strach z nitra zahání.