Ó, moje lásko, moje štěstí!
Ty růže musí věčně kvésti;
ach, tomu je už mnoho let,
co kráčeli jsme zamyšleni
vždy za večera ze stavení
a nezřeli, že světlo denní
už dávno opustilo svět.
Teď po letech buď požehnána!
v mých prsou otvírá se rána,
pro niž jsem marně hledal lék,
v mé komnatě se mrtví šklebí,
mé srdce mdlé, a pusto v lebi,
a příliš daleko je k nebi,
kde plane luna vzpomínek.
Ó, nyní pověz, kde teď žiješ –
což trpíš nebo v hrobě hniješ?
Je smutno, mnoho tomu let,
co tehdy odcházel jsem v dáli,
a táhlé housle nocí hrály,
já cítil, že jsme spolu stáli
pro celý život naposled.