Ty povadlé nivy, kde oko únavou hasne,
ty stromy, jež vzrostly z půdy, kde nemoci hnízdí.
Mdlé chvíle znaveně plíží se neschůdnou stezkou,
v paprscích luny a mlhami říjnové noci.
Co platno, že mnohé zašlo, co na jaře rostlo;
keř, zničený hmyzem, jenž přilét z dalekých krajin,
keř, planoucí květy a svadlý v požáru léta,
kdy přece již tolik sliboval krásného nésti.
Co platno však zoufat s takovým povadlým keřem?
Přece je jinde na tisíce krásnějších květů,
které jsem zachránil před mstivým pohledem Smutku.
Mé nivy jsou krásné a září pestrostí duhy;
mám nadějí více než mohu jenom si přáti,
mám veliké vášně a srdce hořící láskou.