Než zbledne luny jas,
má lásko snivá,
slyš tichnoucí můj hlas,
jak v šeru zpívá.
V něm bledé smutky své
má loutna pěje,
a srdce raněné
se touhou chvěje.
Tvé ručky budu pět;
bělejší sněhu,
pak karmínový ret
i ňader něhu,
vlas, který v nadšení
po šíji splývá,
kde vůně pramení
a žalno bývá.
Než zbledne luny jas,
má lásko snivá,
slyš tichnoucí můj hlas,
jak ve tmách zpívá.
Chci pět o bolech svých,
jež touha trýzní,
a v nocích bezesných
po tobě žízní.
Než zbledne luny jas,
má lásko snivá,
slyš mojí loutny hlas
jak touhou zpívá.