Jak starý zašlý dřevoryt
se zjevilo mně... Hrad, věž, štít
na štítu, chrámy, loubí kryt,
tak mohl jsem je denně zřít.
Útulek duší lačnících
po kouzlu věcí zapadlých.
Mně připadalo, že tu jsem
od dávných let již domovem.
Pak cestou svou jsem dál zas jel...
Však dojem z duše nezmizel...
A vždy, když vzpomenu těch chvil,
mně zdá se, že jsem v báji byl.