Soumračným hvozdem jdu do noci modré,
do noci měsíčné, krajem, jenž dříme,
tichem sten haluzí pod nohou zalká,
mihne se lyšaj.
Je mi jak v strašném snu! Úzkostně, hrůzně!
Jímá mne prazvláštní, příšerná tíseň!
Divoce vzkřikl bych v bludišti temna.
Pospíchám dále –
Srdce mé zranila zákeřná bázeň.
Prchám. A východ jen zoufale hledám.
Někoho hledám! Však marně. Tma vůkol.
Do noci volám.
Tápu v ní bojácně. Shlédl jsem náhle
okénky v stromoví cosi jak světlo.
Jen jsem to zahlédl, vytušil ve tmě
horečným zrakem:
Jako by v chatrči při svitu lampy
za oknem číhala stařena lstivá.
Kosu si brousila, smála se tiše.