Jdu setmělým hvozdem do noci klidné,
do noci měsíčné, krajem, jenž dříme,
pouze sten haluzí pod nohou zazní,
přelétne lyšaj.
Výstražně břízy kol noční tmou svítí,
sýček kdes daleko, daleko houká.
Ticho. Jen praskání haluzí v chodu,
haluzí suchých.
Je mi tak úzko! Tak divně, tak hrůzně!
Taková prazvláštní, neznámá úzkost!
Prchl bych odtud. A vzkřikl bych temnem.
Pospíchám dále. –
Ale mnou lomcuje tajemná bázeň.
Prchám. A východ, jen východ, ten hledám.
Člověka hledám!... Ni stopy. Tma kolem.
Do noci volám.
Tápu v ní znovu. A shlédl jsem blízko,
mezerou v kmenech, cos’ jakoby světlo.
Já jen to zahlédl, vytušil ve tmě
horečným zrakem.
Jakoby za oknem, u rudé lampy
seděla stařena stříbrných vlasů...
Brousila kosu. A smála se tiše
schýlena k práci.