Je klidný, srpnový den
dýšící pohádkou leta.
Já nezvykle smutný,
v paprscích slunce,
na pohovce v komnatě šeré,
připraven rozvířit harfu...
V paprscích slunce,
jež padají okny
na podlahu síně...
A smrť, s úsměvem chytrých
a s měděným štítem,
kývá svou zlověstnou lebkou
na prahu dveří,
v přítmí hedvábných záclon.