Ty choré oči dumavé
jed vssály luny stonavé.
Vždy rád jsem v modř těch očí zřel,
když Západ tichem kraje šel.
V řas něžném šeru můj duch snil,
že říš’ touh dětských navštívil,
kde láskyplný zkvétá sen
jak plachý úsměv princezen –
Ted' ručky chladné jak hor sníh
spí zvadlé v černých dahliích.
Žel!, příliš křehká pro žití,
svým očím dala zemříti