V šeru alkovny.
Na staré bedně sedí hoch.
Zamžený obličej v měsíčném šeru.
Já stojím v koutě, ruce skříženy
a naslouchám, jak v chodbě zvučí hlasy.
Šero je jak z kovu.
A ticho.
Tu jsem se zved’
a pohnul hochem.
Já promluvil jak ze sna:
„Proč zde tak smutně sedíš?“
Tu vztýčil svoji hlavu
a zvolal tenkým hlasem:
„Mně zemřel otec!“
A žal mi sevřel hrdlo. –
Zase všechno přešlo.
A já stál
a přemýšlel a snil:
Kdo je ten sirotek
a odkud přišel.
Na chodbě zmlkly hlasy.
I pocítil jsem lítost,
když jsem viděl,
že hoch pláče,
a volá otce...
A oknem vpadl měsíc.
Vyzáblý měsíc...